Stigma poruch příjmu potravy: Jak překonat soukromý strach a najít pomoc

Stigma poruch příjmu potravy, sociální předsudky, které převážně ovlivňují lidi s anorexií, bulimií nebo kompulzivním přejídáním. Also known as sociální odsouzení jídelního chování, it je často hluboce zakořeněné v kultuře, kde tenkost se považuje za úspěch a jídlo za morální selhání. Nejde jen o to, že někdo řekne: „Proč to nezvládneš?“ Stigma je tišší — je to pohled, který ti říká, že jsi „nepřirozený“, že jsi „zbytečně citlivý“, že „to je jen fáze“.

Anorexie, porucha, kdy tělo ovládá mysl a jídlo se stává nebezpečným nepřítelem se často představuje jako „výběr“ — ale kdo by si vybral být vždycky unavený, mít bolesti břicha, bát se zrcadla? Bulimie, cyklus přejídání a vyčišťování, který se skrývá za úsměvem na pracovišti je ještě těžší, protože nikdo nevidí, jak se člověk potí, když se vrací z koupelny. A komplexy kolem těla, ty, které ti říkají, že jsi „příliš velký“ nebo „příliš malý“ — ty se nevyskytují jen u lidí s poruchou. Většina z nás je s nimi známa. Jenže u těch, kdo trpí, se tyto myšlenky přeměňují na životní otázku.

Stigma nechodí jen s kritikou. Chodí s mlčením. S tím, že rodina říká: „Nechme to být, nechceš jíst? No dobře.“ S tím, že kamarádka řekne: „Ty jsi vždycky trochu zvláštní s jídlem.“ S tím, že lékař se na tebe podívá a řekne: „Zkus jen zvážit.“ A pak ti řekne, že to není žádná nemoc — jen „nepříliš zdravý styl života“. A ty se začneš stydět. Začneš si myslet, že to jsi zasloužil. A tak se neozveš. A tak se nechceš obrátit na terapeuta.

Nejsi sám. V Česku je každý desátý teenager v riziku poruchy příjmu potravy. Každá pátá žena ve věku 30–45 let někdy v životě prožila nějakou formu nezdravého vztahu k jídlu. A většina z nich se nikdy neobrátila na odborníka. Ne proto, že nechtěla. Ale proto, že se bála, že ji někdo označí za „špatnou“.

Co se mění? Mnoho terapeutů už neříká: „Musíš jíst více.“ Říkají: „Co ti jídlo zabraňuje cítit?“ Co ti říká, že jsi méně hodný, když jíš? Kdo ti to vložil do hlavy? A proč si myslíš, že tělo, které ti slouží, musí být trestané? Tady, v tomto prostoru, se nejedná o váhu. Nejedná se o kalorie. Jedná se o to, jak se znovu naučit důvěřovat sobě. A to se děje jen tam, kde není soud.

Pod tímto článkem najdeš příběhy, které ti ukážou, jak se lidé vraceli z hranice — ne proto, že se „napravili“, ale proto, že se konečně odvážili říct: „Potřebuji pomoc.“ A že to není slabost. Je to jediná pravda, která tě může zachránit.