Poruchy příjmu potravy u mužů: Jak stigma a specifika ovlivňují léčbu

Podívejte se kolem sebe: v médiích, v knihách, v klinických příručkách - poruchy příjmu potravy se zobrazují jako ženská nemoc. Anorexie, bulimie, přejídání - všechno to zní jako příběh dívky, která se bojí získat na váze. Ale co když je to muž? Co když chlap, který běhá na fotbal, trénuje v posilovně nebo pracuje v inženýrství, se skrývá za tajemstvím, že se nechce jíst? Nebo že se musí vyprázdnit po každém jídlu? A co když se nikdo neptá, protože to prostě „nemůže“ být on?

Poruchy příjmu potravy u mužů nejsou vzácnost - jen neviditelné

Statistiky říkají, že anorexia nervosa se vyskytuje u 0,6 % mužů, bulimie nervosa u 1 % a psychogenní přejídání až u 2,8 %. To zní jako málo - až do chvíle, kdy si uvědomíte, že jde o desítky tisíc mužů v Česku. V roce 2020 se v ČR léčilo více než pět tisíc lidí s poruchami příjmu potravy. Muži tvořili jen malou část. Ale to neznamená, že jich je málo. Znamená to, že jich je málo vidět.

Proč? Protože muži se nehlásí. Nejdou k lékaři. Neříkají: „Mám problém s jídlem.“ Nebo když už to řeknou, lékaři jim často odpoví: „To nevypadáš.“ Nebo: „To je spíš ženská věc.“

Nejde o to, že muži trpí méně. Nejde o to, že jejich porucha je „lehčí“. Jde o to, že se jim nikdo neptá. A oni se neodváží odpovědět. Sociální očekávání je silné: muž má být silný, odolný, kontrolovaný. Když se někdo ptá, co se děje, odpověď je: „Všechno je v pořádku.“

Stigma nejen od společnosti - ale i od jiných pacientů

Jedna z nejtrpkějších pravd je ta, že stigmatizace nepochází jen od lidí venku. I ženy, které samy trpí poruchou příjmu potravy, často považují muže s anorexií nebo bulimií za „nepravé“ pacienty. „Ty jsi jen závislý na kontrole,“ říkají. „Ty to děláš pro vzhled, ne protože máš nemoc.“

Takto se muži cítí vyloučeni. V terapeutických skupinách, kde je 10 žen a jen jeden muž, se necítí jako součást skupiny. Cítí se jako „exot“, jako chyba v systému. A když se necítí přijatí, neotevírají se. A když se neotevírají, léčba selhává.

Klinické zkušenosti ukazují: když je ve skupině alespoň dva nebo tři muži, všechno změní. Nastane přirozená komunikace. Říkají si: „Taky jsem to zažil.“ „Taky jsem se bál, že mě někdo považuje za slabého.“ „Taky jsem si myslel, že to nejde vysvětlit.“ Toto je klíč. Nejsou potřeba speciální techniky - jen přítomnost druhých, kteří rozumí.

Léčba je stejná - ale musí být vidět

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je stále nejúčinnější metoda pro léčbu poruch příjmu potravy, ať už u mužů, nebo žen. Cílem je změnit myšlenky: „Musím být ten nejtenčí“, „Jídlo je můj nepřítel“, „Když jím, ztrácím kontrolu“. A zároveň změnit chování: přestat vyvolávat zvracení, přestat užívat laxativa, přestat přejídat a pak se trestat.

Pro muže je ale důležité, aby terapeut neříkal: „Představ si, že se chceš vyhnout své matce, protože tě nechala v dětství hladovět.“ Tady se to nevztahuje. Muži často nevidí svůj problém v rodinné dynamice. Vidí ho v kontrole, v výkonu, v tom, že „musí být lepší“. V terapii se musí pracovat s tím, že jeho sebehodnocení je založené na výkonech - ne na tom, jak vypadá.

Nejde o to, že muži potřebují jinou terapii. Jde o to, že potřebují terapii, která je vidí. Která neříká: „To je typické pro ženu.“ Která říká: „To je typické pro někoho, kdo se snaží kontrolovat všechno, protože se bojí, že nic jiného neumí.“

Farmakoterapie: Antidepresiva pomáhají - ale neřeší jádro

Antidepresiva ze skupiny SSRI - jako jsou sertralin nebo fluoxetin - se používají u mužů stejně jako u žen. Nejde o to, aby „vyléčily“ poruchu příjmu potravy. Jde o to, aby zmírňovaly deprese, úzkost, nebo návyky, které se k poruše přidávají. Mnoho mužů s anorexií má zároveň úzkostnou poruchu. Někteří mají příběh zneužívání, trauma, nebo pocit, že nikdy nejsou „dostateční“.

Antidepresiva nejsou „lék na poruchu příjmu potravy“. Jsou ale důležitým nástrojem, pokud je používána spolu s psychoterapií. Když je člověk příliš vyhublý, antidepresiva prostě nefungují. Tělo je v přežívání - a mozek nemá energii na změnu myšlenek. Nejprve musí být stabilizován tělesný stav. A to je další překážka.

Největší překážka: neschopnost lékaře uznat problém

Muži často čekají roky, než někdo řekne: „To je porucha příjmu potravy.“ Lékaři, kteří vidí muže s nízkou hmotností, často předpokládají: „Je to sportovec.“ „Má nějakou nemoc.“ „Je to vědomě nechápející.“ Ale neřeknou: „Máš poruchu příjmu potravy.“

Proč? Protože se učili, že poruchy příjmu potravy jsou ženské. Protože v učebnicích je 95 % případů ženy. Protože když se ptají: „Co má pacient?“, odpověď je: „Anorexie.“ A představa je: dívka s dlouhými vlasy, která nechce jíst.

Takže muži přicházejí k lékaři s únavou, s bolestmi břicha, s poruchami srdečního rytmu - a dostávají léky na žaludek, na srdce, na spánek. Ale nikdo se neptá: „Jak se máš s jídlem?“

Je to jako kdyby někdo měl zlomenou nohu a lékař mu dával léky na bolest hlavy.

Co dělat, když jsi muž s poruchou příjmu potravy?

První krok není hledání léčby. Je to přiznání: „Tohle není normální. A já to nejsem sám.“

Není třeba být „dostatečně hubený“, aby se to počítalo. Není třeba mít záchvaty zvracení. Není třeba být „v kritickém stavu“. Stačí, když se cítíš, že jídlo tě ovládá. Když se báš, že se někdo podívá na tvůj talíř. Když se snažíš kontrolovat všechno - a přitom se cítíš, že nic nekontroluješ.

Hledej terapeuta, který má zkušenosti s poruchami příjmu potravy - a který neříká: „To je pro ženy.“ Hledej skupinovou terapii, kde jsou i muži. Pokud není, požádej o vytvoření mužské skupiny. Většina centrálních klinik v Česku má možnost vytvářet specifické skupiny - ale neví, že je to potřeba. Pokud to řekneš, může se to změnit.

Nemusíš být „idealizovaný“ pacient. Nemusíš mít dokonalý plán. Stačí, když chceš jít dopředu. A když chceš, aby někdo viděl, že jsi člověk - ne jen problém.

Proč je důležitá rodinná terapie - i pro muže

Rodina nevěří, že muž může mít poruchu příjmu potravy. „Ty jsi vždycky silný.“ „Ty jsi vždycky jídlomil.“ „Nemůžeš být nemocný.“

Takže rodina často reaguje špatně: kritikou, zlostí, odmítnutím. A nebo naopak - přehlížením. „Zatím to necháme, možná to projde.“

Rodinná terapie není o tom, aby se obviňovali. Je o tom, aby se naučili, že nemoc není vina. Je o tom, aby se naučili, že jídlo není boj. A že muž, který se snaží jíst, není slabý - je hrdina.

V Česku existují kluby pro rodiče lidí s poruchami příjmu potravy. Nejsou jen pro matky. Jsou pro všechny, kdo mají někoho, kdo se bojí jíst. A pokud jsi muž - můžeš tam jít i jako rodič. Nebo jako pacient. Každý má právo být slyšen.

Co se stane, když se necháš léčit?

Studie ukazují: muži, kteří se podrobí léčbě, se zlepšují stejně rychle jako ženy. V krátkodobém horizontu - 6 až 12 měsíců - výsledky jsou stejné. Více než polovina mužů dosáhne významného zlepšení. Někteří se úplně uzdraví.

Ale zde je problém: nejsou žádné dlouhodobé studie. Nikdo neví, kolik mužů zůstane uzdravených po 5 letech. Nikdo neví, kolik z nich zůstane v terapii. Nikdo neví, kolik z nich se vrátí k jídlu - a pak se znovu ztratí.

To znamená: ty jsi průkopník. Tvůj příběh může pomoci budoucím mužům. Když se léčíš, pomáháš i těm, kteří ještě nejsou připraveni říct: „Potřebuji pomoc.“

Co se stane, když se necháš léčit?

Studie ukazují: muži, kteří se podrobí léčbě, se zlepšují stejně rychle jako ženy. V krátkodobém horizontu - 6 až 12 měsíců - výsledky jsou stejné. Více než polovina mužů dosáhne významného zlepšení. Někteří se úplně uzdraví.

Ale zde je problém: nejsou žádné dlouhodobé studie. Nikdo neví, kolik mužů zůstane uzdravených po 5 letech. Nikdo neví, kolik z nich zůstane v terapii. Nikdo neví, kolik z nich se vrátí k jídlu - a pak se znovu ztratí.

To znamená: ty jsi průkopník. Tvůj příběh může pomoci budoucím mužům. Když se léčíš, pomáháš i těm, kteří ještě nejsou připraveni říct: „Potřebuji pomoc.“

Nejsi sám. Nejsi chybný. Nejsi „mimik“ - jsi člověk, který bojuje s něčím, co se neukazuje na váze. A to je důvod, proč tvoje cesta může změnit nejen tvůj život - ale i životy těch, kteří přijdou za tebou.