Když zaměstnanec přijde do práce s tím, že právě zemřel jeho manžel, nebo když se po třech měsících neschopnosti práce vrátí s úzkostí, že se neumí znovu zapojit, nebo když kolega přestane odpovídat na zprávy a vypadá, jako by už nikdy nechtěl znovu promluvit - co dělat? Většina firem neví. A přitom krizová intervence v práci není luxus. Je to základní ochrana lidí, kteří dělají práci, která dělá společnost fungovat.
Co je krizová intervence ve firmě?
Krizová intervence není dlouhodobá psychoterapie. Není to rozhovor o dětství nebo o tom, proč máte problémy s důvěrou. Je to rychlá, cílená pomoc v okamžiku, kdy něco shořelo. Když člověk přijde do práce s tím, že mu někdo z rodiny zemřel, že ho opustila partnerka, že má finanční havárii nebo že se cítí na pokraji vyhození z práce - potřebuje někoho, kdo ho slyší, kdo ho neosuzuje a kdo mu pomůže najít první krok ven z této situace.
Ve firmě to znamená, že máte někoho, kdo je připravený okamžitě reagovat. Tento někdo nemusí být psycholog. Může to být školenný sociální pracovník, vzdělaný manažer, nebo externí odborník, kterého firma má na kontaktní lince. Klíčové je, aby byl připravený a měl výcvik. Podle zákona č. 108/2006 Sb. je krizová pomoc právem každého, kdo se nachází v situaci, kdy nemůže řešit problém sám. A práce je jedním z míst, kde se tyto situace nejčastěji objevují.
Proč to vůbec dělat?
Představte si to: zaměstnanec, který má problémy s duševním zdravím, přijde do práce každý den a musí vypadat, že je všechno v pořádku. Ví, že když řekne, že má problémy, může být označen za „slabého“. Takže mlčí. A začne padat výkon. Přestává komunikovat. Zpožďuje úkoly. Pak ho manažer přivolá na rozhovor a ptá se: „Co se děje? Proč jsi jiný?“
Tady je problém. Nejsou to chyby zaměstnance. Je to chyba systému. Pokud firma neumí reagovat na krizi, přeměňuje lidi na stroje. A stroje se jednou zlomí. A když se zlomí, stojí to daleko víc než předcházející pomoc.
Podle studií z Evropy, které se zabývají psychosociálními riziky na pracovišti, 68 % zaměstnanců v těžké krizi nevyhledá žádnou pomoc, protože se bojí ztráty pracovního místa nebo sociálního odsouzení. Pokud firma nabízí bezpečný, anonymní a rychlý přístup k odborníkovi, tato čísla klesají o 40-60 %. To znamená, že jednoduchá podpora zvyšuje produktivitu, snižuje absenci a zabraňuje odchodu zkušených lidí.
Co konkrétně může firma udělat?
Není potřeba vybudovat vlastní psychologickou kliniku. Stačí začít s tím, co je reálné.
- Vytvořte jednoduchý systém kontaktu. Každý zaměstnanec by měl mít přístup k jedné číslo, kam se může obrátit v krizi. Může to být telefonní linka, e-mail nebo interní aplikace. Odpověď by měla přijít do 24 hodin. Pokud to není možné, měla by být zajištěna náhradní možnost - například partnerství s místním krizovým centrem.
- Vyškolte manažery. Ne každý manažer musí být psycholog, ale každý by měl vědět, jak rozpoznat varovné znaky: změna chování, náhlá izolace, časté zpoždění, ztráta koncentrace. A hlavně - jak se na to obrátit. Neříkejte: „Jsi v pořádku?“ Řekněte: „Všiml jsem si, že jsi poslední dobou méně přítomen. Chceš si o tom promluvit?“
- Zajištěte anonymní přístup k odborníkovi. Mnoho lidí se neodváží hovořit o krizi, protože se bojí, že se to dozví HR. Řešení: externí partner, který je nezávislý na firmě. Může to být psycholog z externího centra, který má s firmou smlouvu na několik hodin měsíčně. Zaměstnanec si může vybrat, jestli chce hovor telefonicky, video nebo osobně. A nikdo z firmy neví, kdo to dělal.
- Udělejte z toho normu, ne výjimku. Nechte zaměstnance vědět, že tato služba je k dispozici všem. Nejen těm, kteří „máli nějaký problém“. Ale i těm, kteří se cítí přetížení, kteří mají rodinné potíže, kteří prožívají přechod. Když se to stane běžnou součástí kultury, lidé začnou hovořit dříve - a krize se předejde.
Co se děje v praxi?
V České republice je to stále v začátcích, ale některé firmy už to dělají. Například velká česká banka zavedla v roce 2023 program „Podpora v krizi“ ve spolupráci s Krizovým centrem v Brně. Zaměstnanci mají přístup k 3 bezplatným konzultacím ročně. V prvním roce se obrátilo 147 lidí. Z toho 62 % mělo rodinné krize, 23 % pracovní stres, 15 % zdravotní problémy. Výsledek? Absenteeismus klesl o 22 %, a 89 % zaměstnanců, kteří program využili, řeklo, že se cítí bezpečněji v práci.
Malá technologická firma v Ostravě má na každých 25 zaměstnanců jednoho „podpůrného kolegu“ - to je zaměstnanec, který absolvoval 16 hodin výuky o krizové komunikaci. Není to psycholog, ale má přesně vědět, kdy předat problém odborníkovi. Tento systém funguje lépe než externí linka, protože lidé věří těm, kdo sedí vedle nich.
Co neudělat?
Neříkejte: „Máme program na podporu duševního zdraví.“ Pokud to není konkrétní, srozumitelné a přístupné - je to jen slova na stěně. Nezavádějte „psychologické dny“ nebo „relaxační semináře“ jako náhradu za skutečnou pomoc. Když člověk má ztraceného blízkého, nepotřebuje meditaci. Potřebuje někoho, kdo ho slyší a pomůže mu přežít tento den.
Nevyžadujte, aby zaměstnanec popsal svou krizi, než dostane pomoc. Neříkejte: „Napiš nám e-mail s podrobnostmi.“ Nebo: „Musíš se nejdřív přihlásit na HR.“ To je jako říct někomu, kdo se topí: „Nejdřív si zavolej záchranáře.“
Nezapomeňte na to, že krize nejsou jen duševní. Může to být finanční, rodinná, právní, nebo dokonce kariérní. Když se zaměstnanec vrátí z dovolené a řekne: „Nemůžu se vrátit do práce. Nechci, aby mě někdo viděl, jak jsem ztratil všechno.“ - to je také krize. A firma by měla mít připravenou odpověď.
Co když nemáte peníze?
Největší mýtus je, že to stojí moc. Pravda je: nejdražší je nic nedělat. Krizová intervence ve firmě nevyžaduje velký rozpočet. Může to být jedna hodina měsíčně externího psychologa. Nebo výuka jednoho zaměstnance, který se stane „první linii“. Nebo partnerství s místním krizovým centrem, které často poskytuje služby zdarma pro firmy, které mají více než 10 zaměstnanců.
Na úrovni státu existují programy, které podporují firemní psychosociální služby. Například Národní centrum pro prevenci rizik v práci nabízí granty na výuku manažerů a vytváření systémů podpory. Stačí se na to zeptat.
Co je další krok?
Nečekáte, až někdo z vašich zaměstnanců spáchá sebevraždu. Nečekáte, až se všichni odstěhují. Nečekáte, až se vás někdo zeptá: „Proč jste to neudělali dřív?“
Začněte jednoduše. Vyberte jednoho člověka ve firmě, který se o to zajímá. Dáte mu 3 hodiny výuky o tom, jak rozpoznat krizi a jak se na ni obrátit. Připojíte se k místnímu krizovému centru. Zveřejníte jednoduchou zprávu: „Pokud se cítíš ztracený, ztěžklý, nebo jen nevíš, kam dál - můžeš se obrátit na [jméno] nebo na [číslo]. Bez hodnocení. Bez záznamu. Bez otázek.“
Tyto věci nestojí tisíce. Ale mohou zachránit životy. A zároveň zachránit společnost, která se na těchto životech staví.
Je krizová intervence v práci povinná podle zákona?
Ne, není to právně povinné. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách stanoví povinnost poskytovat krizovou pomoc osobám v nouzi, ale neříká, že firmy musí tuto službu poskytovat interně. Nicméně zákon o ochraně zdraví při práci (č. 309/2006 Sb.) vyžaduje, aby zaměstnavatelé identifikovali a minimalizovali psychosociální rizika. Krizová intervence je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak to splnit.
Kdo může poskytovat krizovou intervenci ve firmě?
Může to být odborník s certifikací v krizové intervenci - to znamená psycholog, sociální pracovník, lékař nebo pedagog, který absolvoval specializovaný výcvik. V praxi však může být první kontaktem i zaměstnanec, který prošel základním školením. Důležité je, aby věděl, kdy předat případ odborníkovi. Externí partneři, jako jsou krizová centra, jsou často nejbezpečnější volbou, protože zajišťují anonymitu a odbornost.
Jak dlouho trvá krizová intervence?
Krizová intervence je krátkodobá. Většinou se jedná o jedno nebo dvě setkání. Cílem není řešit celý životní problém, ale zastavit nebezpečný průběh a pomoci klientovi najít první krok zpět k normálnímu fungování. V pracovním kontextu to znamená například: pomoci zaměstnanci zvládnout první den po smrti blízkého, nebo najít cestu k odpočinku po náhlém přetížení.
Je krizová intervence anonymní?
Ano, v ideálním případě ano. Pokud je služba poskytována externím odborníkem, firma nemá přístup k žádným údajům o tom, kdo se obrátil, proč a jaká byla podpora. Anonymita je klíčová pro důvěru. Pokud zaměstnanec ví, že jeho příběh může být předán HR, nebo že to bude zaznamenáno, nezavolá. Bez anonymity se krizová intervence stává neúčinnou.
Co když zaměstnanec odmítne pomoc?
Nepřinutíte ho. Ale můžete mu dát možnost. Zanechte mu otevřenou cestu: „Můžeš si to promluvit, kdykoli chceš. Není to problém, že to teď nechceš.“ Většina lidí přijde sama, když se cítí připravená. V některých případech stačí, když ví, že někdo ví, že je v nouzi - a že není sám.