Jak pracovat s motivací v průběhu terapie: Jak předcházet vynechávání sezení

Často se stává, že klient přijde na první sezení s velkou nadějí, ale po třech týdnech přestane přicházet. Nejde o lenost. Nejde o nezájem. Obvykle je to motivace, která se ztrácí - ne proto, že by klient nechtěl změnu, ale proto, že neví, jak ji udržet. Motivace není něco, co máš nebo nemáš. Je to jako světlo, které bliká: někdy jasně, někdy téměř zhaslá. A právě v těch tichých chvílích, kdy se zdá, že všechno ztrácí smysl, se terapie zastaví.

Motivace není statická - kolísá, jako dech

Nikdo nezačíná terapii s tím, že chce skončit. Lidé přicházejí, protože chtějí cítit lépe, získat klid, přestat se cítit zoufale. Ale během prvních týdnů se objeví první překážky. Připomínky z minulosti, bolestné emoce, nečekané vzpomínky - a najednou se zdá, že je to víc, než co se dá zvládnout. V tom okamžiku se motivace začne měnit. A to je normální. Pokud terapeut předpokládá, že motivace bude stále stejná, bude překvapený, když klient přestane přicházet.

Motivace se řídí pravidly, které nejsou vždy vidět. Dopamin - ten chemický posilovač, který nám dává pocit „to se vyplatilo“ - se uvolňuje nejen při splnění velkého cíle, ale i při malých krocích. Když klient napíše do deníku, jak se cítil po sezení, nebo když si připomene, proč začal, uvolní se malá dávka dopaminu. A to je důležité. Ne každý klient potřebuje velký přesvědčovací rozhovor. Potřebuje jen to, aby si uvědomil: „Tady jsem byl, a i když to nebylo snadné, tak jsem to zvládl.“

Terapeutický vztah je základ - ne jen doplněk

Není pravda, že terapie funguje jen díky technikám. Největší silou je vztah mezi klientem a terapeutem. Když klient necítí, že je slyšen, že jeho strachy nejsou „nepřiměřené“, že jeho příběh není „příliš složitý“, ztrácí důvěru. A když ztrácí důvěru, ztrácí i motivaci.

Nejčastější chyba? Terapeut se snaží „pohnout“ klienta předčasně. Zvláště u mladistvých nebo lidí s traumatem. Některé věci se neotvírají na první sezení. Některé věci se neotvírají vůbec - alespoň ne hned. Ale pokud terapeut vytvoří prostor, kde klient ví, že ho nikdo nepřiměřeně posuzuje, že se nemusí bránit, že může říct „Nevím“ nebo „Nemůžu“ - pak se motivace neztrácí. Zůstává tam, čeká.

Právě tento bezpečný prostor je to, co brání vynechávání sezení. Když klient ví, že i když se necítí dobře, může přijít a bude tam někdo, kdo ho neosoudí - přijde. A to je klíč.

Práce s myšlenkami, které tě táhnou zpět

Každý, kdo se snaží změnit, ví, co to znamená: najednou se objeví myšlenka: „Proč to dělám? To mi nepomůže.“ Nebo: „Když jsem to dřív nechal, tak jsem se cítil lépe.“ Tyto myšlenky nejsou znakem selhání. Jsou znakem, že se změna děje. A právě v těch chvílích terapeut potřebuje vědět, jak reagovat.

Nechávat klienta, aby se s těmito myšlenkami sám bojoval, je nebezpečné. Ale přesvědčovat ho, že je to špatně, je stejně špatné. Správný přístup je jiný: „Ano, tyto myšlenky se objevují. To je normální. Co by ti mohlo pomoci, když se objeví?“ Tím se přeměňuje selhání na výzvu. A klient se učí: „Nejsem slabý, když mám tyto myšlenky. Já se učím, jak s nimi pracovat.“

Realistické cíle - ne „všechno najednou“

Mnoho lidí přijde do terapie s představou, že za tři měsíce bude „nová osoba“. Když se to nestane, cítí se neúspěšně. A tak přestávají přicházet. Ale změna není jako přepínání vypínače. Je to jako stavění domu - každý kousek kamene je důležitý, ale nikdo nečeká, že dům bude hotov za týden.

Terapeut musí pomoci klientovi stanovit cíle, které jsou malé, měřitelné a reálné. Ne: „Přestanu se trápit.“ Ale: „Zítra si napíšu tři věci, které mě uklidnily.“ Ne: „Budu šťastný.“ Ale: „Zkusím se podívat na západ slunce třikrát za týden.“ Tato malá úspěšná zkušenost je silnější než jakýkoli teoretický přesvědčovací rozhovor.

Společenství a podpora - nejsou luxus, ale nutnost

Lidé nejsou vyrobeni tak, aby se měnili sami. Potřebují někoho, kdo je vidí, kdo je slyší, kdo ví, že to nejsou jediní, kdo to prožívají. Skupinová terapie, podpůrné skupiny, přátelé, kteří se snaží stejně - to všechno je nejen podpora. Je to ochrana.

Když klient ví, že jeho kamarád z terapeutické skupiny taky přestával přicházet, ale pak se vrátil - je to silnější než jakýkoli odstavec z knihy. Když se někdo podělí o to, že mu to taky šlo špatně, ale přežil to - vzniká důvěra. A důvěra je přesně to, co potřebuje motivace, aby přežila.

Tělo se zapojuje - pohyb jako terapie

Ne všechno se děje v hlavě. Tělo hraje klíčovou roli. Když klient běhá, posiluje nebo tančí, aktivuje se prefrontální kortex - ta část mozku, která pomáhá plánovat, rozhodovat, udržovat se na cíli. Pohyb nejen zlepšuje náladu - zlepšuje schopnost vytrvat.

Nejde o to, aby klient běhal maraton. Stačí 20 minut chůze třikrát týdně. Ale když to terapeut navrhne jako součást terapie - „Zkus si to zkusit na týden a pak se podíváme, jak ti to dělá“ - vzniká spojení. Tělo se učí: „Když se pohybuju, cítím se lépe. A když se cítím lépe, můžu přijít na sezení.“

Nezapomeň na vizualizaci - představ si, co chceš

Když klient přijde na sezení a řekne: „Nevím, proč to dělám“, může terapeut položit jednoduchou otázku: „Co by se stalo, kdyby ses rozhodl přestat?“ A pak: „A co by se stalo, kdyby ses rozhodl pokračovat?“

Tato otázka není kritika. Je to nástroj. Když klient začne představovat si, jak bude žít za rok, když bude mít klid, když nebude mít strach, když bude moci dýchat - aktivuje se jeho vnitřní motivace. A někdy je to přesně to, co potřebuje. Ne vysvětlování. Ne přesvědčování. Jen malý náhled do budoucnosti, která je stále možná.

Nezaměňuj vynechání sezení za selhání

To je nejdůležitější. Když klient přestane přicházet, neznamená to, že terapie selhala. Znamená to, že něco nefunguje. Možná je cíl příliš vzdálený. Možná se cítí osamělý. Možná ještě není připravený. Nebo možná se jen potřebuje pauzu.

Terapeut, který považuje vynechání za selhání klienta, se přestává s ním spojovat. Terapeut, který považuje vynechání za signál - za výzvu k přizpůsobení - se stává partnerem v cestě změny. A právě takový terapeut je ten, kterého klient neopustí.

Co dělat, když klient přestane přicházet?

Nečekat. Neobviňovat. Nezavírat dveře.

Poslat krátkou zprávu: „Vím, že je to těžké. Jen jsem chtěl vědět, jak se máš. Nemusíš odpovídat. Ale když budeš chtít, jsem tady.“

Tato zpráva nevyžaduje odpověď. Ale otevírá prostor. A často je to právě ona malá zpráva, která způsobí, že klient znovu přijde. Ne proto, že se cítí vinný. Ale proto, že si vzpomněl: „Někdo si na mě pamatuje.“