Poruchy příjmu potravy nejsou jen otázkou „příliš málo jí“ nebo „příliš moc jí“. Jsou to hluboké duševní potíže, které se zakotvují ve vztahu k tělu, kontrole a emocím. Každý záchvat přejídání, každá hladovka, každý odmítnutý oběd může být pokusem o uklidnění vnitřního chaosu. V Česku se tyto poruchy objevují častěji, než si většina lidí myslí - a často se skrývají za „normálními“ návyky.
Anorexie nervosa: Když tělo přestane být domovem
Anorexie není jen strach z tuků. Je to chorobná potřeba kontroly, která se promítá do každého jídla. Lidé s anorexií nevidí své tělo tak, jak je. Vidí ho příliš tlusté, i když jsou na hranici smrti. Váha může klesnout pod 15 % normálního tělesného hmotnosti - a přesto se stále považují za „příliš tlusté“.
Existují dva hlavní typy: restriktivní a purgativní. U restriktivního typu se člověk omezí na minimální množství jídla - často jen na zeleninu, vodu a kávu. U purgativního typu se přidává zvracení, laxativa nebo nadměrný pohyb. Anorexie má nejvyšší úmrtnost ze všech duševních poruch. Každý pátý pacient s anorexií zemře během 20 let, často z důsledků selhání srdce nebo elektrolytové nerovnováhy.
Nejčastěji se objevuje u dívek ve věku 14-18 let, ale v posledních letech se objevuje i u mužů a lidí ve 40. a 50. roce života. Pandemie COVID-19 zvýšila výskyt i u těch, kdo dříve měli „normální“ vztah k jídlu. Izolace, ztráta kontroly nad životem a stres zvýšily riziko.
Bulimie nervosa: Kruh viny a zvracení
Bulimie je jako běh na běžícím pásu. Záchvat přejídání - často tisíce kalorií za pár minut - následuje zvracení, užívání laxativ nebo extrémní cvičení. Člověk se cítí vinen, znechucen, ale zároveň nemůže přestat. Tělo se neztrácí - většina lidí s bulimií má normální hmotnost. To je pro mnohé důvod, proč se porucha tak dlouho skrývá.
Podle MKN-10 má bulimie nervosa kód F50.2. Je to jedna z nejčastějších poruch příjmu potravy u žen. Průměrně se objevuje ve věku 18-25 let, ale může se projevit i později. Lidé s bulimií často mají vysokou úroveň anxiety, depresivní příznaky a nízkou sebeúctu. Zvracení ničí zubní sklovinu, způsobuje záněty hltanu a porušuje rovnováhu elektrolytů - což může vést k srdečnímu selhání.
Co je nejhorší? Lidé s bulimií se často cítí „zamaskovaní“. Nejsou vysokoškolní studenti s výrazným úbytkem hmotnosti. Jsou to kamarádi, sestry, kolegyně - lidé, kteří se smějí, pracují, chodí na večírky. A přesto se v noci skrývají ve koupelně, aby se zbavili jídla.
Záchvatovité přejídání: Když jídlo je jediný útěk
Záchvatovité přejídání (binge eating disorder) se liší od bulimie jedním klíčovým prvkem: žádná kompenzace. Není zvracení. Není laxativa. Není běh na běžícím pásu. Jen velké množství jídla - a potom hluboký pocit viny, znechucení a samoty.
Člověk přejí, i když nemá hlad. Jí v noci, v autě, za zavřenými dveřmi. Jídlo slouží jako útěk před stresem, smutkem, zlostí. Po záchvatu se cítí ztracený, bezmocný, nevážený. Mnozí z nich mají nadváhu nebo obezitu - a to je často důvod, proč se léčba odloží. Lidé si myslí: „To je jen přejídání, ne porucha.“
Ve skutečnosti je to diagnóza, která je uznána v DSM-5 a MKN-11. V Česku je častější, než se předpokládá - a často se překrývá s depresí, úzkostí a problémy se spánkem. Studie ukazují, že až 30 % lidí s obezitou má skrytou poruchu přejídání. A největší riziko? Nechávání toho na pozdě. Čím déle trvá, tím těžší je přerušit kruh.
Ortorexie: Když zdravé jídlo zničí život
Ortorexie není v oficiálních diagnostických manuálech, ale je reálná. A čím víc lidí sleduje „čistou“ výživu, tím více se tato porucha šíří. Lidé s ortorexií nejsou jen „zdraví“ - jsou posedlí. Vylučují všechno, co není „organické“, „nepracované“ nebo „bez cukru“. Vylučují mléko, pšenici, cukr, maso, kafe. Často připravují všechno jídlo sami, protože nevěří ostatním.
Nejhorší je, že se nejedná o stravovací volbu - ale o nucené chování. Každý „prohřešek“ způsobuje vnitřní krizi. Výčitky, zlost, pocit, že „zničil“ své tělo. Sociální život se zhroutí - nikdy nejí ve firmě, nechodí na večeře, nechodí do restaurací. Váha může klesnout, ale ne proto, že chce - ale proto, že nezůstává nic k jídlu.
Ortorexie se často překrývá s anorexií, ale místo strachu z tloustnutí je zde strach z „nečistoty“. A protože se vyskytuje v kontextu „zdravého životního stylu“, je často neviditelná. Rodiče chválí, přátelé říkají: „Jsi inspirace!“ - a ona se zhroutí uvnitř.
Společné rysy: Kontrola, vina, samota
Ať už jde o anorexii, bulimii, přejídání nebo ortorexii - všechny tyto poruchy sdílí několik základních prvků.
- Nezdravý vztah k tělu: Tělo není příjemné místo. Je to nepřítel, který je třeba ovládat.
- Potřeba kontroly: Jídlo je jediná věc, kterou se dá ovládnout, když život běží mimo ruku.
- Vina a stud: Každý záchvat, každý odmítnutý oběd, každý „prohřešek“ způsobuje emocionální bouři.
- Samota: Lidé se skrývají. Nechtějí, aby je někdo viděl. Nechtějí, aby někdo věděl.
Nejčastější chyba? Považovat to za „fázi“ nebo „dobrou vůli“. Anorexie není „hodná dívka, která nechce jíst“. Bulimie není „hodně jí“ a pak „vyčistí to“. To jsou poruchy, které poškozují mozek, srdce, kosti, trávicí trakt - a ducha.
Léčba: Není to jen o jídle
Neexistuje „jedna léčba“. Léčba poruch příjmu potravy vyžaduje tým: psychiatra, psychologa, výživového poradce a internistu. V Česku jsou k dispozici specializované centra, ale často je potřeba čekat měsíce. A to je problém - čím déle trvá porucha, tím těžší je ji překonat.
Nejúčinnější přístup je kognitivně-behaviorální terapie (CBT). Učí člověka rozpoznávat myšlenky, které vedou k poruchovému chování. Například: „Když sním cukr, znamená to, že jsem neúspěšná.“ Tato myšlenka se pak převádí na novou: „Jídlo není morální záležitost. Jídlo je energie.“
Medikamenty, jako jsou SSRI (antidepresiva), pomáhají u bulimie a přejídání - ale nejsou samotným řešením. Léčba musí být dlouhodobá. Mnozí pacienti potřebují léčbu i 2-5 let. A je to v pořádku. Nejde o „vyléčení“ - jde o naučení se žít s tělem, ne proti němu.
Když někdo blízký má poruchu - co dělat?
Nechte ho v klidu. Neříkejte: „Proč to děláš?“ Neříkejte: „Jen jedíš trochu!“ Neříkejte: „Máš to pod kontrolou.“
Řekněte: „Vidím, že ti to dělá těžko. Nejsem odborník, ale jsem tady. Můžeme to projít spolu?“
Navrhněte pomoc - ne kritiku. Zajděte na konzultaci s psychologem. Nechte ho, aby se rozhodl sám. Ale buďte tam. Většina lidí, kteří se vyléčí, říká: „Někdo mi prostě neodmítl pomoci.“
Co se mění? Co je nové?
Pandemie změnila všechno. Větší izolace, větší stres, větší přístup k sociálním médiím - a výsledek? Více lidí s poruchami příjmu potravy. Více mužů. Více lidí ve 30. a 40. roce. Více lidí, kteří se neozývají.
Ortorexie už není „moda“. Je to reálná hrozba. Záchvatovité přejídání už není „přejídání“. Je to diagnóza. A bulimie? Už není jen „mladá dívka, která se zvrací“. Je to žena ve 45, která se skrývá za prací a přátelstvím.
Největší změna? Více lidí hovoří o tom. Více lidí hledá pomoc. A to je začátek změny.
Je možné se z poruchy příjmu potravy vyléčit?
Ano, je možné. Mnoho lidí se úplně vyléčí, mnoho se naučí žít s poruchou tak, že už neovládá jejich život. Léčba trvá často roky, ale výsledek je možný. Klíč je včasná pomoc, trpělivost a podpora. Není to otázka „zda to zvládnu“, ale „kdy začnu“.
Může se porucha příjmu potravy objevit u mužů?
Ano, a čím dál častěji. Zatímco ženy trpí poruchami příjmu potravy asi čtyřikrát častěji, muži těží stejně. U mužů se často projevuje jako přejídání nebo ortorexie, protože se nechce přiznat k „ženské“ poruše. Mnozí muži si myslí, že „musí být silní“, a proto se neozývají. Ale porucha nezná pohlaví - zná jen bolest.
Je ortorexie skutečná porucha?
Nebyla dosud oficiálně uznána v DSM-5, ale odborníci ji považují za skutečnou poruchu. Její příznaky jsou stejně závažné jako u anorexie - jen se projevují jinak. Lidé s ortorexií často trpí podvýživou, osteoporózou, ztrátou menstruace a sociální izolací. Pokud vylučujete více než 50 % potravin z jídelníčku a cítíte výčitky za každý „prohřešek“, je to varovný signál.
Co dělat, když jsem sám s poruchou příjmu potravy?
Nejste sami. První krok je přiznat, že potřebujete pomoc - a to je nejtěžší. Vyzkoušejte kontaktovat centrum pro poruchy příjmu potravy v Brně nebo Praze. Nebo začněte s psychologem, který má zkušenosti s těmito poruchami. Nenechte se odradit tím, že „to není tak špatné“. Pokud jídlo ovládá váš život, je to dost špatné. A vy to zvládnete - ale ne sami.
Je možné, že se porucha přejídání přemění v bulimii?
Ano. Mnozí lidé, kteří začali s přejídáním, později přidají kompenzační chování - zvracení, laxativa, přílišné cvičení. To se stává, když se člověk začne cítit vinen a chce „vyčistit“ své tělo. Přechod mezi poruchami je běžný. Proto je důležité zachytit problém co nejdříve - a nečekat, až se zhorší.
Poruchy příjmu potravy nejsou o jídle. Jsou o tom, jak se člověk cítí vlastním tělem. Jsou o tom, jak se bojíte být viděn. Jsou o tom, že jídlo je jediná věc, kterou můžete ovládnout - když všechno ostatní běží mimo ruku. A jestli se vám to zní známě - nejste sami. A nejste špatný. Jen potřebujete pomoci - a ona je tu.