ARFID není jen to, že někdo nechce jíst zeleninu nebo má rád jen pizzu. Je to vážná duševní porucha, která může vést k vážným zdravotním problémům - a přitom je často úplně přehlížená. V Česku se o ní mluví málo, ale v posledních letech se objevuje stále častěji, zejména u dětí, ale i u dospělých. ARFID, což je zkratka pro Avoidant/Restrictive Food Intake Disorder, neboli vyhýbavá nebo omezující porucha příjmu potravy, se od anorexie liší zásadně: nejde o strach z přibytí na váze, nýbrž o hluboký odpor, strach nebo úplný nedostatek zájmu o jídlo. A to může znamenat, že člověk nejen nejí dost, ale i nezískává základní živiny - a to bez jakéhokoli snahu o „ideální postavu“.
Co vlastně ARFID je?
ARFID se projevuje třemi hlavními způsoby. První je senzorická averze - někdo nemůže sníst potraviny s určitou texturou, jako je kašovitá hmotnost jogurtu, mokré těsto nebo kousky masa, která „plavou“ v omáčce. Barva, zápach nebo dokonce hlas, který potravina vydává při žvýkání, může být pro někoho nepřenositelný. Druhý typ je strach z nepříznivých následků. Tady se člověk vyhýbá jídlu, protože si myslí, že se uduší, zvrátí nebo bude mít bolest břicha. Tento strach není iluzorní - někteří pacienti opravdu zažili udušení nebo zvracení v minulosti a teď se ho bojí jako černého pekla. Třetí typ je nedostatek zájmu o jídlo. Pro někoho je jídlo prostě nezajímavé, nevýznamné, jako by nebylo nic, co by stálo za pozornost. Hlad se neobjevuje, nebo je přehlížen, a jídlo se nechává na talíři, protože „není důležité“.
Co to znamená v praxi? Někdo může jíst jen pět druhů potravin - například bílé chlebíčky, křupavé hranolky, banány, bílé jogurty a vodu. Všechno ostatní je „nebezpečné“ nebo „nechutné“. A tohle nezmizí s věkem. Většina lidí předpokládá, že dítě „přežije“ tuto fázi. Ale když je dítě 12 let a pořád jí jen ty samé tři potraviny, když má nízkou hmotnost, chybí mu železo, vápník nebo vitamin D, a nechce jít do školy, protože se bojí jídelny - už to není jen „zvláštní chutě“. To je ARFID.
Proč je ARFID tak těžké poznat?
Protože se neukazuje jako klasická porucha příjmu potravy. Rodiče si myslí: „No, je to návyk, přejde to.“ Učitelka říká: „Je to jen tvrdohlavý.“ Lékař si říká: „Ještě nejede na anorexii.“ A tak se porucha protahuje měsíce, roky. Podle časopisu Psychosom je ARFID jednou z nejčastěji poddiagnostikovaných poruch. Lidé nejsou chudí, nejsou „vysokí a hubení“ - můžou být normální hmotnosti, ale stále mají v těle vážné nedostatky. Někdo může mít železovou anémii, ale neví, že to souvisí s tím, že nejí červené maso, špenát ani čočku. Někdo má slabé kosti, protože nejí mléko, sýr, jogurty - a nikdo mu neřekne, že to může být důsledek poruchy příjmu potravy.
ARFID není o tom, že „nechceš být tlustý“. Je to o tom, že jídlo je pro tebe zdrojem úzkosti, odporu nebo úplného nezájmu. A to je něco, co se nevidí zvenčí. To je důvod, proč se mnozí lidé cítí osamělí - a proč rodiny často reagují frustrací, místo pochopením.
Jak se ARFID léčí? Psychoterapie je klíč
Léčba ARFID není otázka „zjisti, co jíš, a jí to více“. Je to o změně vztahu k jídlu - a to je práce pro psychoterapeuta. Nejúčinnější a nejlépe prokázaný přístup se jmenuje CBT-AR - kognitivně-behaviorální terapie upravená pro ARFID. Vytvořili ji v USA dr. Jennifer Thomas a dr. Kamryn Eddy z Harvardu, a od roku 2019 je to standardní protokol, který se používá po celém světě.
CBT-AR má čtyři kroky. První je psychoedukace. Tady se pacient a jeho rodina naučí, co ARFID je, proč to dělá, jak to ovlivňuje tělo. Mnozí si myslí, že „to je jen chutě“, ale když vidí, že jejich nedostatek železa způsobuje únavu, závratě a problémy s koncentrací, začnou chápat, že to je zdravotní problém, ne „neposlušnost“.
Druhý krok je zavedení pravidelného jídelního režimu. Tady se nejedná o to, aby člověk snědl všechno najednou. Začíná se s tím, co už jí - třeba chleba a banány - a postupně se přidávají malé množství nových potravin. Každý den se jí o něco víc, ale v bezpečném tempu. Cílem není „sníst celý talíř zeleniny“, ale „dotknout se zeleniny na talíři“ - a pak „přijmout pět vteřin, jak to voní“ - a pak „přiložit k rty“ - a pak „jednu kousnutí“.
Třetí krok je expoziční terapie. To je ten nejtěžší, ale i nejúčinnější. Pro senzorickou averzi se začíná s malými kousky, které nejsou v ústech - například jen dotýkání potraviny, čichání, vložení na jazyk na pět vteřin. Pro ty, kdo se bojí udušení, se vytváří „hierarchie strachu“: od jídla, které se jen díváš, až po jeho skutečné požití. Pro ty, kdo nemají zájem, se pracuje na tom, aby jídlo bylo přitažlivější - například pomocí výběru potravin, které mají jasnou strukturu, barvu nebo jsou spojeny s příjemnými zkušenostmi.
Čtvrtý krok je prevence návratu. Tady se vytvoří plán, jak se vyhnout opakování starých vzorců. Co uděláš, když jdeš na večeři k přátelům? Co když se objeví nová potravina ve škole? Kdo tě podpoří, když budeš mít strach? Tento plán není jen „zapisuj si, co jíš“ - je to osobní strategie, která ti pomůže žít normálně.
Rodinná terapie a multidisciplinární tým
ARFID není jen problém jednoho člověka. Je to problém celé rodiny. Rodiče se cítí vinní, když dítě nejí. Bratr nebo sestra se zlobí, že nejí „stejně jako oni“. Rodina se začne vyhýbat jídlu, aby nevyvolávala konflikt. A tak se porucha jen posiluje.
Proto je rodinná terapie (FBT) velmi důležitá, zejména u dětí a dospívajících. Rodiče se učí, jak podporovat jídlo bez tlaku, jak reagovat na odpor, jak vytvářet klidné prostředí. Někdy stačí, aby rodič neřekl: „Proč to nejíš?“ a řekl: „Vím, že to je těžké. Jsem tady.“
Léčba ARFID nevyžaduje jen psychologa. Vyžaduje tým: lékař (který sleduje hmotnost, krevní testy, vitaminové úrovně), výživový specialist (který vytvoří jídelní plán, který je realistický a bezpečný), logopeda (když je problém s polykáním), a ergoterapeut (když je problém s citlivostí na dotyk, zápach nebo vzhled potravin). V Česku se tyto týmy ještě nevyskytují všude, ale v některých centrech, jako je DBterapie.cz nebo Kobe terapie, se už pracuje na integraci těchto služeb.
Co pomáhá - a co ne?
Někdo říká: „Proč nezadat léky?“ Existují léky, které mohou pomoci - například anxiolytika pro úzkost, nebo cyproheptadin, který zvyšuje chuť k jídlu. Ale léky neřeší příčinu. Jsou jen pomocným nástrojem, pokud je pacient příliš úzkostný, aby začal s terapií. Ale bez psychoterapie se problém nevyřeší.
Co neřeší ARFID? Diety. „Zkus jíst více zeleniny“ - to je jako říct někomu, kdo má strach z vody, „zkus se napít více“. To nejde. Není to o „víc“, je to o „bezpečí“.
Co pomáhá? Pochopení. Když rodina přestane říkat „budeš to snědl, ať už chceš nebo ne“, a začne říkat „vím, že to pro tebe je těžké, a já tě podporuju“, změní se všechno. Co pomáhá? Malé kroky. Někdo, kdo se naučil jíst jednu novou potravinu za měsíc, je vítěz. Není potřeba jíst všechno najednou. Stačí, aby se krok přidával - a přiznával se k tomu, že je to těžké.
Co říkají ti, kdo to překonali?
Diana, žena z Česka, která prošla ARFID, říká: „Všechno, co jsem dělala, se mi zdálo, že to nejde. Každá nová potravina byla jako překonání strachu. Ale když jsem si začala zapisovat, kolik jsem už překonala - třeba špenát, který jsem dříve nechával na talíři - začala jsem věřit, že to zvládnu.“
Na internetu se objevují příběhy lidí, kteří jeli na léčbu do zahraničí, protože v Česku nebyli schopni najít specialistu. Ale už se objevují i české terapeuty, kteří se specializují na ARFID. DBterapie.cz, Kobe terapie, a některé kliniky v Brně a Praze už mají protokoly CBT-AR.
ARFID není záležitost „chutí“. Je to zdravotní problém, který se dá léčit. Ale jen tehdy, když ho lidé poznají, když ho rodiny pochopí, a když se najde odborník, který ví, jak s tím pracovat.
Co dělat, když si myslíte, že to máte?
Nečekat. Neříkat si: „Přejde to.“
První krok: zaznamenejte, co jíte - a co nejíte. Nejen potraviny, ale i reakce: „Měl jsem strach, že se zvrátím.“ „Nechal jsem to na talíři, protože to vonělo špatně.“ „Neměl jsem hlad.“
Druhý krok: hledejte terapeuta, který má zkušenosti s ARFID. Ne každý psycholog ví, co to je. Ptáte se: „Máte zkušenosti s CBT-AR?“ „Znáte protokol pro senzorickou averzi?“
Třetí krok: přidejte rodinu. Nechte je přijít na první schůzku. Nechť slyší, že to není „tvrdohlavost“ - je to porucha, která se dá léčit.
ARFID není smrtelná - ale může zničit život. Ať už jste dítě, dospívající nebo dospělý - nejste sami. A léčba existuje. Stačí začít.