Sebepoškozování u teenagerů není modná fáze ani pozornost, kterou si děti vyžadují. Je to skrytá bolest, kterou mnozí mladí lidé přežívají sami, často bez slov. V České republice se každý šestý dospívající poškozuje své tělo - řízne, škrábe, předávkovává léky - bez sebevražedného úmyslu. Toto chování, známé jako NSSI (Non-Suicidal Self-Injury), je dnes jednou z nejčastějších psychologických potíží u adolescentů. A přesto je stále špatně rozuměno, často ignorováno nebo špatně interpretováno jako „prostě špatné chování“.
Co je NSSI a proč to dělají teenagery?
NSSI není pokus o sebevraždu. Je to způsob, jak přežít emocionální bouři. Když teenager řízne ruku, nechce zemřít. Chce přestat cítit to, co cítí. Výzkum z Univerzity Palackého (2023) ukázal, že 87 % dětí, které sebepoškozují, to dělá kvůli tomu, že cítí příliš mnoho bolesti, úzkosti, hanby nebo prázdnoty. Pro ně je fyzická bolest jediným způsobem, jak „přijít zpět“ do reality. „Když se říznu, cítím, že jsem ještě naživu, všechno kolem mě je najednou ostré a jasné,“ popisuje 16letá dívka z Prahy. Předtím byla jako ve mlze - nepřítomná, bezvýznamná, ztracená.
Chlapci a dívky sebepoškozují jinak. Dívky začínají dříve - kolem 13 let - a častěji používají řezání nebo škrábání. Chlapci začínají později, kolem 15-16 let, a častěji sebebití nebo předávkování. U dívek je NSSI 5-6krát častější než u chlapců. Ale to neznamená, že chlapci nebojí. Jen se to často neukazuje. A často se to nesdílí.
Proč to vůbec začíná v adolescenci?
Adolescence je období, kdy mozek přechází z dětského do dospělého režimu. Regiony odpovědné za řízení emocí - jako přední čelní kůra - jsou ještě vývojově nezralé. Zároveň se zvyšuje citlivost na sociální odmítnutí, školní tlak, porovnávání na sociálních sítích. Výsledkem je emocionální přetížení, které mnozí neumí zpracovat slovy, pohybem nebo komunikací.
Sebepoškozování se stává „krátkodobým řešením“. Uvolňuje endorfiny, které dočasně utlumí psychickou bolest. Ale jako každá návyková strategie - funguje jen na chvíli. A pak je třeba více. Více řezů. Více bolesti. Více tajemství. Podle dat z PVŠPS (2024) průměrně čeká teenager 2,7 roku, než vyhledá pomoc. Proč? Strach. Hanba. Nechápání.
Co rodiče a učitelé vidí - a co nevidí
Nejčastější chyba je přehlížet. „To je jen fáze,“ říkají rodiče. „Nejsou to vážné zranění,“ říkají učitelé. Ale to je přesně ten moment, kdy se chování zpečetí. 76 % dětí se cítí hanbou po sebepoškození. 68 % se bojí, že je někdo objeví. A když to někdo objeví, často se stane nejhorší věc: reakce, která je ještě bolestivější než samotné chování.
Učitelé jsou často první, kdo si všimne zranění. Ale podle průzkumu České psychologické společnosti (2022) pouze 28 % učitelů středních škol prošlo jakýmkoli školením, jak rozpoznat NSSI. Většina neví, že řezání na zápěstí není „výkřik o pomoc“ - je to tichý, osobní způsob, jak přežít. A když se to řekne správně - „Cítím, že ti je bolestně, a chci ti pomoci,“ - může to být první krok k záchraně.
Jak se léčí NSSI? Co funguje?
Neexistuje lék na NSSI. Ale existuje terapie, která funguje. Nejúčinnější přístup je kognitivně behaviorální terapie (CBT) zaměřená na emocionální regulaci. V průměru 12-16 sezení se teenager učí: jak identifikovat emoce, jak je pojmenovat, jak je přežít bez násilí. Terapeut ho nepřiměje přestat. Pomáhá mu najít jiné způsoby, jak se cítit lépe - třeba dýchací cvičení, psaní, pohyb, kreslení.
Dialekticko-behaviorální terapie (DBT) je zvlášť účinná u dětí s opakujícím se chováním. Vznikla pro léčbu borderline poruchy, ale ukázala se jako skvělá i pro NSSI bez jiné diagnózy. Učí čtyřem klíčovým dovednostem: přijímání bolesti, regulaci emocí, vztahům a přítomnosti. Výzkum z Univerzity Palackého (2025) ukazuje, že DBT a Acceptance and Commitment Therapy (ACT) mají úspěšnost kolem 65-70 % u mírných až středně těžkých případů.
Farmakoterapie - jako SSRI antidepresiva - se používá jen v 15 % případů v ČR. Ne proto, že neefektivní, ale protože lékaři se obávají vedlejších účinků u dětí. A protože léčba bez terapie není řešení. Pouze tlumí příznaky, ne řeší příčinu.
Kde najít pomoc v ČR?
V České republice je k dispozici pouze tři specializovaná centra pro NSSI: Praha, Brno a Ostrava. Pro děti z venkova to znamená cestu 100-200 km, čekání 4-5 měsíců a často nemožnost pokračovat v léčbě. Veřejné zdravotnictví má dlouhé čekací doby. Soukromé psychologické praxe stojí 800-1 200 Kč za hodinu. To je pro mnohé rodiny nemožné.
Od ledna 2024 probíhá pilotní projekt „Škola bez bolesti“ ve 120 středních školách. Učitelé se učí, jak rozpoznat znaky, jak reagovat, jak přesměrovat žáka k odborníkovi. V lednu 2025 vstoupí v platnost nová verze České klasifikace duševních poruch (ČKDP-7), která poprvé oficiálně uzná NSSI jako samostatný diagnózu. To znamená, že budou mít děti nárok na léčbu i ve veřejném zdravotnictví.
Do roku 2025 má být rozšířena síť ambulancí o osm nových center. Ale to nestačí. Potřebujeme terapeuty. Potřebujeme školení. Potřebujeme, aby rodiče věděli, že to není „fáze“ - ale signál, že dítě potřebuje pomoc.
Co dělat, když si všimnete, že dítě sebepoškozuje?
Nechte ho na chvíli. Neříkejte „To je špatné!“ Neříkejte „To je blbost!“ Neříkejte „Přestan to!“
Řekněte: „Vidím, že ti je špatně. Chci ti pomoci. Nemusíš to dělat sám.“
Požádejte o pomoc. Nejdřív u lékaře - pediatra nebo školního lékaře. Ten vás přesměruje na psychologa nebo psychiatra. Pokud máte možnost, vyhledejte terapeuta s přímo zkušenostmi s NSSI. Ne každý psycholog je na to připravený.
Podpořte dítě. Nezatěžujte ho otázkami. Neříkejte: „Proč jsi to udělal?“ Řekněte: „Jsem tady. Ať už se stane cokoli, nejsi sám.“
Nezapomeňte: 80 % dětí přestane sebepoškozovat během pěti let. Ale to neznamená, že by měly čekat. Čím dříve začnete léčit, tím menší je riziko, že se chování zakoření. A tím větší je šance, že se dítě naučí žít bez toho.
Co dělat, když se dítě odmítá léčit?
Je to běžné. Většina dětí se bojí, že je „špatná“, že je „bláznivá“, že je „příliš silná“ nebo „příliš slabá“. Nezáleží na tom, jak moc se odmítá. Zůstaňte přítomní. Přineste jí knihu o NSSI. Přineste jí film, který o tom mluví. Nechte ji číst příběhy jiných dětí. Nechte ji vědět, že není jediná.
Nechte ji vědět, že pomoci může i jen jedna hovor. Nebo jedna sezení. Nebo jen to, že někdo neodvrací pohled.
Sebepoškozování není známka slabosti. Je to známka toho, že někdo přežil to, co neumí říct. A že potřebuje někoho, kdo to slyší - bez soudů, bez hrůzy, bez odsouzení.
Je sebepoškozování u teenagerů stejné jako sebevražda?
Ne. Sebepoškozování (NSSI) je úmyslné poškozování těla bez přání zemřít. Cílem je zmírnit emocionální bolest, ne ukončit život. I když se chování liší od sebevraždy, je to vážný varovný signál. Lidé, kteří sebepoškozují, mají vyšší riziko sebevraždy v budoucnu - ale ne proto, že chtějí zemřít, ale protože se cítí bezmocní. Léčba NSSI snižuje i toto riziko.
Kdy začít hledat terapeutickou pomoc?
Hledat pomoc začněte hned, jak si všimnete opakujících se zranění, tajených závěsů, předávkování léků nebo změn chování - např. ústup od přátel, odmítání školy, skrývání rukou. Nečekáte, až se to zhorší. Nečekáte, až se to samo „vyřeší“. Průměrná doba od začátku až k první pomoci je 2,7 roku - a každý měsíc čekání zvyšuje riziko chronifikace. Pokud jste si jisti, že dítě sebepoškozuje, zavolejte na psychologickou linku nebo navštivte pediatra.
Může sebepoškozování skončit samo?
Ano, ale ne vždy a ne bez rizika. 79,8 % dětí přestane sebepoškozovat během pěti let. Ale 40 % přestane během prvního roku - a to jen tehdy, když najde jiný způsob, jak zvládat emoce. Bez terapie se často objeví jiné nebezpečné způsoby, jako závislosti, anorexie nebo sociální izolace. Léčba neznamená „vyléčit se“ - znamená naučit se žít jinak. A to je důležitější než jen přestat.
Jaký typ terapie je nejlepší pro NSSI?
Nejúčinnější jsou kognitivně behaviorální terapie (CBT) a Dialekticko-behaviorální terapie (DBT). DBT je zvláště vhodná pro opakující se chování, protože učí dítě, jak přijímat bolest, jak regulovat emoce a jak vytvářet bezpečné způsoby, jak se cítit lépe. Acceptance and Commitment Therapy (ACT) také funguje dobře, hlavně u dětí, které se cítí ztracené nebo bez smyslu. Obě metody se zaměřují na změnu chování, ne na soud. A obě fungují nejlépe, když je terapeut trénovaný právě v oblasti NSSI.
Je možné léčit NSSI v rámci veřejného zdravotnictví?
Ano, ale není to snadné. Veřejné psychiatrické služby pokrývají 65 % trhu, ale čekací doby na specializovanou terapii jsou průměrně 4,8 měsíce. Většina lékařů nezná NSSI jako samostatnou diagnózu. V lednu 2025 vstoupí v platnost nová verze České klasifikace duševních poruch (ČKDP-7), která to změní. Do roku 2025 má být zřízeno osm nových ambulancí pro NSSI - hlavně v menších městech. Zatím je ale nejlepší cesta: kontaktujte psychologa v centru zdravotní péče, požádejte o odkaz na psychiatra a vyžádejte si hodnocení podle ISAS (Inventory of Statements About Self-injury).
Co dělat dál?
Sebepoškozování u teenagerů není problém, který se vyřeší sám. Je to výzva pro celou společnost - pro rodiče, učitele, lékaře, politiky. Každý, kdo se setká s dítětem, které sebepoškozuje, má možnost změnit jeho příběh. Ne nutně tím, že to všechno vyřeší. Ale tím, že se neodvrátí. Tím, že se podívá. Tím, že řekne: „Jsem tady.“
Podle odhadů Ministerstva zdravotnictví ročně vynakládá ČR 125 milionů Kč na péči o osoby s NSSI. To je 0,08 % celkových zdravotnických výdajů. A přesto je to jedna z nejčastějších příčin ztráty života u dětí. Největší náklad není peníze. Je to čas, který jsme nevydali. A lidi, které jsme nevyslechli.