Jak vysvětlit dítěti, že jde na psychologa: Praktické rady pro rodiče

Největší chyba, kterou rodiče dělají, když řeknou dítěti, že jde na psychologa: říkají to jako trest. Nebo jako poslední možnost, když už „neví, co s ním“. To dítě slyší: „Jsem špatný.“ A pak se bojí. Ne psychologa. Ale toho, že ho někdo „opravuje“.

Pravda je jednodušší. Dítě už ví, že něco není v pořádku. Možná se necítí dobře ve škole, nemá kamarády, spí špatně, nebo se rozzlobí na každý drobný věc. Ví, že rodiče jsou unavení. Ví, že se něco mění. A když mu to neřeknete, začne si to vysvětlovat sám. A často špatně. „Nemám rád, když se rodiče hádají, protože jsem špatný.“ Nebo: „Nikdo mě nechce.“

Nejlepší způsob, jak to říct, je neříkat nic o problému. Říkat o řešení.

Nemluvte o tom, co je špatně. Mluvte o tom, co se zlepší.

Nechte si předem napsat, co chcete říct. Nejen proto, abyste nezaplakali. Ale proto, abyste nezačali mluvit o tom, že „už vám to dělá nářek“, že „vám to zničilo spánek“ nebo že „nevíte, co s ním dělat“.

Neříkejte: „Jdeme na psychologa, protože jsi neklidný.“

Řekněte: „Už nějakou dobu se snažíme najít, proč se ti někdy tak těžko daří ve škole a proč se tak často cítíš smutný. Našli jsme někoho, kdo pomáhá dětem rozumět těmto věcem. Chceme, abys s ním promluvil. Necháme ho pomoci nám všem najít, co ti může pomoci.“

Tady je klíč: neříkejte „ty máš problém“. Říkejte: „my se s tím snažíme vypořádat spolu“.

Psycholog není lékař. A nejsou to testy.

Největší strach dětí pochází z toho, že si myslí, že to bude jako u lékaře: „Zařízneš se, vloží ti něco do úst, změří ti tlak.“

Psycholog není lékař. Nenechá dítě ležet na stole. Nebude mu měřit krevní tlak. Nebude mu dělat injekce. Nebude ho měřit. Nebude ho posuzovat jako „dobrý“ nebo „špatný“.

Psycholog je někdo, kdo se zajímá o to, co dítě cítí. A co ho trápí. A co mu dává radost.

Řekněte dítěti: „Bude to jako rozhovor. Můžeš mu říct, co tě trápí. Můžeš mu ukázat kresbu. Můžeš mu říct, co ti chutná. Nebo co tě straší. A on ti bude naslouchat. A pak ti pomůže najít způsob, jak se cítit lépe.“

Na první návštěvě se psycholog nejprve promluví s vámi, rodiči. Pak se obrátí na dítě. To je normální. Není to tajemství. Je to jen způsob, jak získat celkový obraz. Dítě to musí vědět. Jinak si bude myslet, že mu rodiče „něco vyprávějí“.

Nikdy neříkejte: „To je jen taková rozhovorová panička.“

Některé rodiče říkají: „Jdeme na tu psycholožku.“ Nebo: „Jdeme na tu doktorku.“

To je nebezpečné.

Proč? Protože dítě si pamatuje, jak se cítilo u lékaře. U toho, kdo mu dělal injekce. U toho, kdo mu říkal: „To ti nebojíš?“

Psycholog není doktorka. Je to někdo, kdo si s tebou sedne na zem, když si chceš hrát s hračkami. Kdo ti může ukázat obrázky. Kdo ti může říct: „A co kdybychom to vyzkoušeli takhle?“

Řekněte: „Bude to někdo, kdo se bude bavit s tebou o tom, co tě trápí. A nebude ti to říkat, že máš být silný. Bude ti říkat, že je v pořádku, když se někdy cítíš špatně.“

Co dělat, když se dítě bojí?

Když dítě řekne: „Nechci jít.“

Neříkejte: „Musíš.“

Řekněte: „Vím, že to zní strašně. Já bych se taky mohl bát. Ale vím, že to nebude tak hrozné, jak to vypadá. Můžeme tam jít spolu. Můžu ti sednout vedle, až budeš mluvit s ním. A když budeš chtít odejít, odejdeme.“

Nezavírejte dítě v kanceláři. Většina dětských psychologů má prostory, kde dítě může být s rodičem na začátku. Nebo aspoň v místnosti vedle. To dělá rozdíl.

Někdy pomůže i představa: „Můžeš si vzít svou oblíbenou hračku.“ Nebo: „Můžeš nakreslit obrázek, který mu ukážeš.“

Co psycholog dělá? Co od něj čekat?

Psycholog neřeší problémy za tebe. Neříká: „Tvoje dítě má ADHD.“ Neříká: „Musíš ho vyměnit za jiného.“

Psycholog se snaží pochopit: Jak dítě vnímá svět? Co ho trápí? Co mu chybí? Jak se cítí v rodině? Ve škole? S kamarády?

Od něj můžete čekat:

• Co tvoje dítě potřebuje, aby se cítilo bezpečněji
• Jak můžete mluvit s ním jinak, aby se víc otevíralo
• Jak se změnit vaše chování, aby dítě mělo více klidu
• Kdy je třeba jít dál - třeba k psychiatrovi nebo logopedovi

Psycholog neřeší vaše manželství. Neřeší vaše finanční problémy. Neřeší, jestli máte dost peněz na výlety. Ale řeší, jak ty věci ovlivňují vaše dítě.

Co když dítě chce jít na psychologa samo?

Je to v pořádku. A je to důležité.

Děti od 15 let mohou jít na psychologa bez vašeho souhlasu. To je zákon. Ale v praxi většina školních psychologů potřebuje, aby rodiče podepsali obecný souhlas. Pokud dítě chce jít, ale vy se bojíte, zastavte se.

Proč se bojíte?

Bojíte se, že se zjistí něco, co nechcete slyšet? Že se ukáže, že jste někdy děti zanedbali? Že se ukáže, že vaše rodina není „perfektní“?

Počkejte. To je přesně ten důvod, proč je to důležité.

Psycholog není policie. Není soudce. Není nikdo, kdo vás bude kritizovat. Je to někdo, kdo se snaží pomoci. A když dítě chce jít, znamená to, že už se snaží samo.

Nezakazujte mu to. Podpořte ho. Řekněte: „Jsem hrdý, že chceš o tom mluvit. Chci ti pomoci najít někoho, kdo ti bude naslouchat.“

Co dělat, když se rodiče odmítají podílet?

Někteří rodiče říkají: „Já jsem nebyl na psychologovi, a přece jsem vyrostl.“

To je pravda. Ale dneska je jiný svět. Děti jsou vystaveny informacím, které my jsme nikdy neviděli. Jsou vystaveny tlaku, který my jsme neznali. A někdy potřebují pomoci, kterou my jsme neměli.

Nezakazujte dítěti jít. Neříkejte: „To je jen šílenství.“

Pokud máte strach z psychologů - zkuste si najít jednoho sami. Ať už jen pro sebe. Ať už jen na jednu návštěvu. Ať už jen proto, abyste pochopili, že to není „nějaká hra“.

Psycholog není někdo, kdo vás „vymění“. Je to někdo, kdo vám pomůže pochopit, jak se vaše dítě cítí. A jak vy můžete být lepší rodiči - ne proto, že jste špatní. Ale proto, že chcete být lepší.

Co dělat, když dítě řekne: „Ale já nejsem špatný.“

To je dobré. To je přesně ten správný výraz.

Řekněte: „Ano. Nejsi špatný. Vůbec ne. Jen se něco děje, co ti dělá těžko. A my chceme, aby ti to nevadilo. A psycholog nám pomůže najít, jak to změnit.“

Nikdy neříkejte: „Ale ty jsi špatně chováš.“

Řekněte: „My všichni někdy děláme věci, které nám nejdou. A to je v pořádku. To je lidské.“

Největší dar, který můžete dítěti dát, není lék. Není výuka. Není trest. Je to to, že mu řeknete: „Ty jsi v pořádku. A my ti pomůžeme.“