Interoceptivní expozice: Co to je a jak pomáhá při úzkosti a trauma

Interoceptivní expozice je interoceptivní expozice, metoda psychoterapie, která postupně vystavuje člověka tělesným pocity spojeným s úzkostí, aby se naučil s nimi žít. Also known as vystavování tělesným pocity, it is a core component of therapies for anxiety, panic attacks, and trauma-related disorders. Místo abyste se snažili uklidnit srdeční bušení nebo zrychlené dýchání, učíte se je pozorovat – bez odporu, bez běhu. Je to jako seznámit se s vlastním tělem jako s přítelem, ne nepřítelem.

Tato metoda není o tom, vyhnout se pocity jako třes, závrať nebo tíha na hrudi. Je o tom, zjistit, že tyto pocity samy o sobě nejsou nebezpečné. Když máte úzkostnou poruchu, váš mozek si myslí, že každý zrychlený tep znamená srdcový záchvat. Když máte trauma, tělo si pamatuje, že něco šlo špatně – a reaguje i na malé změny jako na hrozbu. Interoceptivní expozice vám pomáhá přerušit tuhle spojku. Vědecky ověřená metoda, která se používá v CBT a PE terapiích, je často kombinována s Prolonged Exposure, terapií, která pracuje s traumatizujícími vzpomínkami nebo mindfulness, praktikou všímavosti, která pomáhá zůstat v přítomnosti. V Česku se stále častěji objevuje v klinické praxi, hlavně u lidí, kteří už vyzkoušeli jiné metody a stále cítí, že jejich tělo je nepřátelské.

Co se děje během sezení? Například můžete běhat na místě, aby se zrychlil tep, nebo dýchali rychle, aby vás začal obklopit závrať. Zpočátku to zní šíleně. Ale po několika opakováních se vám tělo začne učit: tohle není smrt. Tohle jen pocity. Není to o tom, aby se pocity ztratily. Je to o tom, abyste přestali bát se, že je ztratíte. A to je přelom. Více než 70 % lidí, kteří tuto metodu vyzkoušejí pod vedením zkušeného terapeuta, začne cítit, že mají zpět kontrolu nad svým tělem – a tím i nad životem.

V této sbírce najdete články, které se dotýkají těchto témat z různých úhlů: jak se interoceptivní expozice propojuje s léčbou PTSD, jak se liší od jiných forem vystavování, proč některé osoby odmítají tělesnou práci, a jak se v Česku postupně prosazuje v praxi. Některé články se zaměřují na konkrétní poruchy, jako je úzkost nebo poruchy příjmu potravy, kde tělesné pocity hrály klíčovou roli. Jiné ukazují, jak se v terapii pracuje s tělem jako s částí duševního zdraví – a proč to někdy funguje, když slova selhávají. Všechny jsou napsané jednoduše, bez náročné terminologie, pro lidi, kteří chtějí pochopit, nejen slyšet.