Stojíte před někým, kdo se třese, nebo se jen nehybně dívá do prázdna. Nemluví. Neodpovídá. Vypadá to, jako by už nikdy nebyl ten samý. Nevíte, co říct. Nechcete nic říct špatně. A přesto chcete pomoci. To je první psychická pomoc - nejsou to slova, která musíte vymyslet. Je to přítomnost, kterou může každý nabídnout.
Co je první psychická pomoc vlastně? A co není?
První psychická pomoc (PAP) není terapie. Není to rada, jak má člověk žít dál. Není to ani pokus o to, aby se někdo „vzpamatoval“ hned teď. Je to jednoduché: zastavit zhoršování. Zabránit tomu, aby se někdo v krizi ještě víc ztratil. PAP je jako záchranná sít’ - neřeší celý problém, ale zamezí tomu, aby se člověk zhroutil úplně.
Na rozdíl od krizové intervence, kterou provádí odborníci s dlouhodobým vzděláním, PAP může udělat kdokoli. Bez diplomu. Bez předchozí zkušenosti. Stačí být přítomný. Tento přístup se v Česku rozvíjí od roku 2011, kdy Hasičský záchranný sbor začal školit své příslušníky. Dnes je PAP součástí povinného vzdělávání pro všechny záchranáře. A od roku 2020 je k dispozici i zdarma jako mobilní aplikace - s konkrétními kroky, které vám pomohou, když nevíte, co dělat.
6 základních kroků, které fungují - i když se cítíte nejistě
Když se setkáte s někým v krizi, nejde o to, abyste měli správnou odpověď. Jde o to, abyste nezhoršili situaci. Tady je postup, který funguje - podle metodiky, kterou používají záchranáři a pracovníci Červeného kříže:
- Zajistěte bezpečí - Nejprve se podívejte kolem. Je prostředí bezpečné? Je tam nějaká hrozba - ohně, silnice, násilí? Pokud ano, přesuňte se nebo ho přesuňte. Bezpečí je první potřeba - i když je to jen psychické.
- Stabilizujte - Pokud je člověk v šoku, jeho tělo reaguje jako po fyzické zranění. Dejte mu teplo (plátno, bunda), zajištěte klid (nepřetížte ho otázkami), a pokud může, dejte mu trochu vody. Hlas mluvte pomalu, nízko, jasně. Neříkejte „Všechno bude v pořádku.“ Řekněte: „Jsem tady. Nemusíte nic říkat.“
- Shromážděte informace - Neptejte se: „Co se stalo?“ Ptáte se: „Co vás teď nejvíc trápí?“ Nebo: „Co potřebujete právě teď?“ Nejde o detaily. Jde o to, abyste pochopili, co je pro něj důležité - a co ho dělá zranitelným.
- Posuďte potřeby - Někdo potřebuje jídlo. Někdo potřebuje, aby mu někdo zavolal. Někdo potřebuje jen, aby ho někdo nechal sedět vedle. Nezakládejte svou pomoc na předpokladech. Ptáte se. A nasloucháte - i když mlčí.
- Propojte s podporou - Nechte ho nechat někoho zavolat. Pomozte mu najít rodinu, přítele, případně krizovou linku. Neříkejte: „Zavolejte psychologa.“ Řekněte: „Můžu vám pomoci najít číslo, na které můžete zavolat, když budete chtít?“
- Informujte o dalším postupu - Pokud víte, že přijde sanitka, řekněte to. Pokud víte, že ho někdo vezme domů, řekněte to. Nechávejte ho ve tmě. Největší strach v krizi není bolest - je to nejistota.
Co dělat, když se člověk nechce otevřít?
Ne každý, kdo prožívá krizi, chce mluvit. A to je v pořádku. Někdy je mlčení nejlepší odpověď. Nezatlačujte. Neříkejte: „Musíte to vyřídit.“ Neříkejte: „Víte, že to může být lepší, když to řeknete?“
Stačí být tam. Sedět vedle. Dát mu kávu. Přidat mu blanket. Říct: „Nemusíte nic říkat. Já jsem tady.“ Toto je jedna z největších chyb začátečníků - chtít vyplnit ticho slovy. 85 % lidí, kteří absolvují kurz PAP, podle Hasičského záchranného sboru mluví příliš mnoho. A tím zhoršují stav.
Nejlepší pomoci je přítomnost - ne slova. Když se člověk nechce otevřít, neřešte to. Buďte jeho klidem. Jako strom, který neříká nic, ale stojí pevně.
Co byste neměli dělat - i když si myslíte, že pomáháte
Některé věci, které děláme z dobrých úmyslů, způsobují víc škody než užitku:
- Nepředpokládejte - „Vím, jak se cítíš.“ Nevíte. Každý prožívá krizi jinak.
- Nepřidávejte vlastní zkušenosti - „Když jsem měl problém s rodiči…“ To není o vás. To je o něm.
- Nepřetěžujte informacemi - „Musíte zavolat na linku 116 117, pak na psychologa, pak na sociální pracovníka…“ To ho jen zaplave. Dejte mu jednu věc na čas.
- Nepřinutilte ho k emocím - „Plakat je zdravé.“ „Musíte to vyjádřit.“ Někdo potřebuje jen ticho. A to je v pořádku.
- Nepředstírejte, že víte, co je správné - „Toto je nejlepší řešení.“ Nejste odborník. Vaše úloha je podporovat - ne řešit.
Proč je PAP důležitá i pro vás?
První psychická pomoc není jen o tom, pomoci druhému. Je to i o tom, jak se zachovat, když se ocitnete v situaci, která vás zaskočí. Víte, že 40 % lidí, kteří poskytují PAP, se následně cítí vyčerpaní - protože nevěděli, kde je hranice. A to je důvod, proč je školení důležité.
PAP vás učí, kdy skončit. Kdy říct: „Teď je čas, aby přišel někdo, kdo to umí lépe.“ To není selhání. To je odpovědnost. Většina lidí si myslí, že musí všechno zvládnout. Ale správná PAP je ta, která ví, kdy se stáhnout.
Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2023 už 78 % organizací, které pracují s krizovou pomocí, používá PAP jako standardní postup. To znamená, že se mění i kultura - už nejde o to, kdo je „odborník“. Jde o to, kdo je přítomen.
Co dělat, když to přesahuje vaše možnosti?
Někdy se člověk nezotaví jen z klidu a přítomnosti. Pokud vidíte:
- ztrátu vědomí
- silné sebevražedné myšlenky
- záchvaty nebo náhlé agresivní chování
- zřejmé zranění
…pak je to už mimo rámec PAP. To není vaše chyba. To je signál, že potřebuje odbornou pomoc - a hned. Zavolejte 155 nebo 112. Zůstaňte s ním, dokud nepřijde pomoc. Ale neváhejte požádat o podporu. PAP není o tom, aby jste byli hrdiny. Je o tom, aby jste byli lidskí.
Kde se naučit víc?
Školení v PAP trvá 8 hodin teorie a 4 hodiny praktických cvičení. Nabízejí ho Hasičský záchranný sbor, Český červený kříž, nebo centra psychologické pomoci. A pokud chcete začít hned - stáhněte si aplikaci První psychická pomoc. Je zdarma, funguje i offline, a obsahuje kroky, které jsem vám právě popsal. Není to dokonalá - někteří uživatelé říkají, že je trochu teoretická. Ale je tam. A je to začátek.
Nejde o to, abyste se stali psychologem. Jde o to, abyste se stali někým, kdo neodchází, když je to těžké. Kdo neříká: „To nejsem já.“ Kdo říká: „Jsem tady.“
A to je všechno, co potřebujete.