Co je vlastně kolektivní trauma?
Kolektivní trauma není jen to, že se mnoho lidí najednou něčeho bojí. Je to hluboké, společné zranění, které se vryje do paměti celé skupiny - rodiny, města, národa. Když se stane něco neuvěřitelně špatného, jako válka, invaze, přírodní katastrofa nebo systémová represivní vláda, nejen jednotlivci trpí. Celá komunita se zastaví. Změní se, jak lidé mluví, jak spolu komunikují, jak věří ve své instituce. V Česku to bylo například po pražském jarnu v roce 1968. Nejen ti, kdo byli zatýkáni nebo biti, ale i ti, kdo jen sledovali, jak se mění svět kolem nich, se cítili zraněni. A toto zranění se nevyvětralo za pár týdnů. Trvalo lety. A někdy i generace.
Proč je to jiné než individuální trauma?
Když člověk zažije násilí nebo nehodu, může se mu zdát, že je sám. Že nikdo jiný to nechápe. Kolektivní trauma je naopak - všichni to cítí. Je to jako kdyby celá ulice byla zasažena bouří. Nikdo není v bezpečí. A proto se to nezpracovává stejně. Individuální trauma se léčí v kanceláři terapeuta, hovory o minulosti, technikách uvolnění. Kolektivní trauma vyžaduje něco víc: uznání. Musí být řečeno nahlas. Musí být přiznáno veřejně. Pokud se to neudělá, trauma se nezahájí. Zůstane skryté, jako když někdo něco zamlčí, ale všichni vědí, že to tam je.
Podle Alexandra (2004) se trauma nestane traumatem hned, když se stane. Stane se jím až tehdy, když společnost začne o něm mluvit, diskutovat, přiznávat jeho význam. A to dělají tzv. „carrier groups“ - skupiny lidí, které se snaží vytvořit společnou příběh o tom, co se stalo. Někdy to jsou aktivisté, někdy historikové, někdy umělci nebo rodiny obětí. Když se jejich příběh stane součástí veřejného diskurzu, trauma začíná být zpracováno.
Co se děje v hlavách a tělech lidí?
Když se stane katastrofa, lidské tělo nejprve reaguje jako na ohrožení života. Srdce bije rychle, svaly se napínají, mozek se zaměří jen na přežití. To je normální. Ale když se situace nezlepší, když se strach stává běžným stavem, tělo se nezotaví. Lidé se cítí vyčerpaní, nemohou spát, mají náhlé výbuchy vzteku nebo se úplně uzavřou. Někteří se stávají agresivní, jiní se stávají pasivní. To není oslabení - je to přežití. Mozek se naučil být na připravenosti 24 hodin denně. A to je vyčerpávající.
V kolektivním trauma se to však násobí. Když celá společnost žije v nejistotě, když lidé nevěří politikům, když se neví, kdo je přítel a kdo nepřítel, vzniká pocit, že nikdo nejspíš nechápe. To je hluboká izolace. A i když jste v davu, cítíte se sám. Proto je tak důležité, aby se vytvořilo bezpečné místo - kde se dá mluvit, plakat, křičet, aniž byste byli odsouzeni.
Co se děje v společnosti?
Kolektivní trauma nemění jen jednotlivce. Mění celé struktury. Důvěra ve vládu, v policejní síly, v školy, v církev - všechno se může rozpadnout. Lidé se začnou vracet k rodině, k sousedům, k malým skupinám, které ještě cítí jako bezpečné. To je přirozené. Ale také to může vést k rozdělení. Někteří se obrátí k národnímu hrdinství, jiní k popření - „nic se nestalo“, „to byla jen propaganda“. A ti, kdo se snaží mluvit o zranění, jsou často označováni za „rozpadáře“.
Podle Sztompky (2004) existují čtyři způsoby, jak společnost reaguje na trauma: inovace (hledání nových cest), rebellion (odpor, protest), pasivní ritualismus (opakování prázdných rituálů, jako „to už je dávno“) a popření („nic se nestalo“). V Česku po roce 1968 převládlo popření a ritualismus. Mnoho lidí se naučilo mlčet. A toto mlčení se předávalo dětem. Děti cítily napětí, ale nevěděly proč. A tak se trauma přenášelo - transgeneračně.
Jak se trauma léčí?
Není žádný jediný recept. Ale jsou zásady, které fungují.
- Uznání - První krok je přiznat, že se něco špatného stalo. Bez toho není žádná léčba. V Česku to trvalo desítky let, než se o pražském jarnu mohlo mluvit otevřeně.
- Bezpečné prostředí - Lidé potřebují místo, kde mohou mluvit bez obavy, že je někdo odsoudí nebo zneužije jejich slova. To může být skupina, terapeut, nebo i veřejný forum.
- Společný příběh - Když lidé sdílejí své příběhy, vytvářejí se nové vazby. Nejsou už jen oběti nebo viníci - jsou lidé, kteří přežili něco společného. Tento příběh může být zaznamenán v memoárech, umění, dokumentech.
- Tělo jako část léčby - Trauma není jen v hlavě. Je i v těle. Lidé se cítí napnutí, mají bolesti, nemohou se uvolnit. Tělesně orientovaná terapie, jako je somatická experientní terapie nebo EMDR, pomáhá tělu „přežít“ to, co mozek zablokoval.
- Skupinová práce - Když se lidé setkávají ve skupinách, kde se může mluvit o traumatu, vzniká silná podpora. Nikdo není sám. A to je mocná léčba.
Ne každý potřebuje terapeuta. Většina lidí je odolná. Ale ti, kteří trpí dlouhodobě - kteří se neumí vyspat, kteří mají náhlé útoky strachu, kteří se zavírají - ti potřebují podporu. A tato podpora musí být vědecky podložená. Ne „věřím, že to pomůže“, ale „to funguje, protože bylo otestováno“.
Co dělat, když jste v rodině, která se nechce mluvit?
Mnoho českých rodin dodnes mlčí o roce 1968, o normalizaci, o tom, co se stalo s otcem, babičkou, strýcem. Když se někdo odváží položit otázku, často se slyší: „Nech to být. To už je dávno.“ Ale mlčení neznamená, že zranění zmizelo. Znamená jen, že se předává.
Nemusíte všichni najednou otevřít celou minulost. Ale můžete začít malým krokem. „Maminko, víš, jak to bylo, když přišli vojáci?“ Nežijte v obavě z odpovědi. Žijte v otevřenosti. Pokud se nechce mluvit, nevynucujte. Ale dejte prostor. Někdy stačí jen to, že někdo řekne: „Vím, že to bylo těžké. A že to můžeš mít stále v sobě.“
Co dělat, když jste ve společnosti, která popírá trauma?
Je těžké mluvit o traumatu, když se všichni snaží „přejít na nové stránky“. Ale někdy je potřeba zpomalit, aby se všechno neztratilo. Když se zákonem zakazuje mluvit o minulosti, když se historické památníky zničí, když se učebnice mění tak, aby „nezpůsobovaly nepříjemné pocity“ - trauma se nevyhodí, jen se schová. A vrací se v podobě agresivity, odmítání cizích, národního fanatismu, nebo depresí.
Nejlepší odpověď není boj. Je vytváření míst, kde se dá mluvit. Umělecké výstavy, dokumenty, rozhovory s přeživšími, knihy, školení pro učitele. To je nejúčinnější léčba. Protože trauma neztrácí sílu, když je zamlčeno. Ztrácí ji, když je přijato - ne jako vina, ale jako část naší historie.
Kde najít pomoc?
V České republice existují organizace, které se zabývají kolektivním trauma. Integrace traumatu, Aktivace potenciálu, Síla duše - tyto instituce pořádají workshopy, skupinové terapie a školení pro terapeuty. Některé z nich pracují i s rodinami, které přežily války nebo politické represi. Nejde jen o „vyléčení“. Jde o to, aby se člověk znovu naučil být přítomen. Bez strachu. Bez pocity, že se musí všechno udržet v hlavě.
Nezapomeňte: léčba kolektivního traumatu není jen pro „oběti“. Je pro všechny, kdo přežili. I pro ty, kdo se cítí viníci. I pro ty, kdo se cítí zmatení. Protože trauma není o tom, kdo je vinen. Je o tom, kdo přežil. A kdo chce žít znovu.
Je možné se zotavit?
Ano. Ale ne tak, jak si představujete. Nejde o to, aby se všechno zapomnělo. Nejde o to, aby se nikdo už neplakal. Jde o to, aby se trauma přestalo stát hlavní částí vaší identity. Aby se z něj stala část příběhu - ne celý příběh.
Společnost, která dokáže uznat své zranění, se stává silnější. Lidé, kteří dokážou mluvit o svém bolesti, se stávají svobodnější. A to je pravá odolnost. Ne tady, kde se všechno skrývá. Ale tam, kde se dá říct: „To se stalo. A já jsem stále tady.“